Zhruba po roce jsem se znovu dostal k psaní na wikipedii. Tentokrát jde o nově založený článek
Musím říct, že jsem si psaní fakt užil. Vtlačil jsem tam i prvek složkové syntaxe – definici syntaktické skupiny, resp. složky, což se v závislostní syntaxi moc nedělá, ale Karel Oliva to zahrnul do svého hesla “Strom závislostní” v Encyklopedickém slovníku češtiny, tak jsem si říkal, proč ne. Napříště plánuju článek o syntaxi (přirozeného jazyka) obecně, pokud mě někdo nepředběhne.
I have to say up front that I did have expectations before going to see Avatar, just the second day after its release. I was looking forward to a wonderfully made modern sci-fi fairy-tale. I got exactly what I expected, except in a much higher intensity. Avatar struck me as an exceptional creation on many levels of perception – visual, emotional, as well as intellectual.
I don’t think Avatar is yet another Hollywood shit, I honestly think that there is something exceptional about it. The fact that it hasn’t stopped generating news of various kinds, almost a month after its realease, proves this to me.
The Czech Republic became a member of the International Criminal Court today (July 8, 2009), as the last country in Europe, after Václav Klaus, President of the CR, signed the treaty. The idleness of the Czech Republic in this matter was recently repeatedly criticized from different sides: the EU council, the Czech Green Party (Strana zelených), and most recently 25 European organizations, headed by the Czech NGO People in need (Člověk v tísni).
Some information about the Czech Republic and the ICC (in Czech):
Co chtěl básník říci následujícím výrokem, proneseným při obhajobě skvělého nápadu, že důchodci by měli dostávat 13. důchody za peníze ČEZu.
“Pokud utlumíme spotřebu obyvatelstva, což se nyní u skupin, jako jsou důchodci, děje, hrubý domácí produkt, pokud to ještě sečtu s poklesem exportu, tak to může znamenat střemhlavý pád HDP.” (Paroubek, 15. 2. 2009)
http://logistika.ihned.cz/c3-34403030-B00000_d-cssd-chce-seniorum-nadelit-13-duchod-za-penize-z-cezu
K čemu se vztahuje sousloví hrubý domácí produkt? Je snad předmětem slovesa utlumíme? Tvrdí tedy Paroubek, že pokud utlumíme hrubý domácí produkt a pokud to sečteme s poklesem exportu, tak to bude znamenat střemhlavý pád hrubého domácího produktu?
The International Criminal Court (ICC) came into being in 2002. Below, I post three links to some very interesting Al Jazeera’s interview programs (led by Riz Khan and David Frost – the guy who interviewed Richard Nixon) about the activities of the ICC and Luis-Moreno Ocampo, who was elected the chief prosecutor of the ICC by the representatives of 70 countries in 2002.
The first two interviews deal with the “conflict” in Darfur, Sudan, and the indictment of the Sudanese president Omar al-Bashir. The latest interview concentrates on the possibility of suing Israel for the alleged war crimes committed in the December 08/January 09 aggression in Gaza, where probably around 1,000 civilians were killed. I found it striking that it is in fact not easy to accuse Israel or some members of its government for these war crimes. The reason is that Israel is not one of the 108 “state parties” (or members) of the ICC, nor is it subject to the Rome Statute, as are other 148 countries. Technically, there is nothing that forces Israel to obey the international law – it is “immune” to it. The alleged war crimes in Gaza could be investigated only if the ICC recognizes Palestine as a country, and therefore as its member, for this purpose.
The so-called “universal jurisdiction”, i.e. the application of the international law universally, to any country, irrespective of its having signed any treaty (such as the Rome Statute), was under discussion in the late 1990s but it didn’t go through because of the United States. By the way, the United States, together with Israel, “unsigned” the Rome Statute in 2002 (signed in 1998), the year when the ICC actually came into existence. So not only is Israel free to do whatever attrocities and aggressions they like, also the United States can. The alleged war crimes and human rights violations (such as torture) conducted under the US government blessing are therefore likewise not very well prosecutable.
There is a brief article about the ICC on Wikipedia, where most of the present information comes from.
V pátek 13. března ráno jsem naplnil baťůžek počítačem, spodním prádlem a ponožkama a vyrazil jsem na northamptonské autobusové nádraží. Právě začínala univerzitní jarní přestávka a tak jsem tam postával se spoustou dalších studentů. Do autobusu jsme se všichni nevešli, protože už přijel skoro plný. Zůstali jen ti, kteří jeli do New Yorku, mezi nimi i já. Ta cesta byla nakonec celkem prokletá – skončila tím, že mi uletělo letadlo. Řidič se po cestě doknoce jednou ptal na cestu, nervy mi pak vytekly v nekonečných newyorských zácpách, kde jsem si mimochodem užil netradiční sightseeing – projížděli jsme Bronxem a chvílemi se zdálo, že jsme v Africe. Na letiště jsem dorazil asi dvacet minut před odletem a do letadla už jsem se samozřejmě nedostal – koupil jsem si tedy novou letenku na tentýž čas příští den. Jeden ztracený den v Coloradu mi nakonec dal jeden příjemný den v New Yorku – s bratránkem Robertem a jeho přítelkyní Erin. Je dobré mít rodinu všude po světě. Příští víkend je uvidím zas.
Na letišti v Denveru mě vyzvedl strýc, zamířili jsme směrem Vail (resp. Edwards) a za necelé tři hodinky už jsem baštil tetin pravý český guláš (den na to mě pak čekalo vepřo knedlo zelo).
Na svahu
Že je Vail rájem pro lyžaře jsem si ověřil hned v neděli. První den lyžování mi ovšem dal dost zabrat – zdejší svahy jsou položené zhruba ve třech až třech a půl tisících metrech. Neměl jsem ani tak problémy s dechem jako s bolestí stehen – podruhé jsem si musel vzpomenout na moudra našeho tělocvikáře, tentokrát prof. Viktorýna, který nás poučil, že pálení stehen značí nedostatek kyslíku a přebytek kyseliny mléčné (to už si možná vymýšlím). Poslední sjezdy už byly fakt náročné a byla to obrovská úleva, když se vidina skleničky margarity v hospodě pod svahem proměnila ve skutečnost. Další lyžování už bylo o poznání snazší a tím pádem jsem si ho i víc užil. Lyžuje se tu fakt nádherně, sjezdovek je tu celá škála a sníh se drží velmi kvalitní i přes teplé počasí. Lahoda, kterou nelze nedoporučit.
Už před odjezdem z Northamptonu se začala hlásit viróza. Vypadá to, že moje tělo si zvyklo být zdravé v dobách pracovních, kdežto v dobách dovolených si dovolenou bere i moje imunita (viróza mě provázela skoro celou dobu prázdnin v době Vánoc). V pondělí jsem ovšem se sestřenkou Milankou navštívil zdejší “steam room” a ještě týž večer jsem milé viróze mával na rozloučenou. No, samozřejmě nemůžu vědět jistě, že těch 5 minut v horké páře mi pomohlo, určitě přispěly i ty dávky vitamínů, co jsem do sebe cpal, ale rozhodně stojí za to vyzkoušet to v nepříznivých dobách zas.
Během mých prázdnin v Coloradu jsem se konečně seznámil i s Lucasem, šestiletým bernským salašnickým pejskem, krásným huňatým a medvídkovým stvořením.
Lucas a já
Lucas má strašně širokou škálu vyjadřovacích prostředků – když chce jít ven, začne mluvit – kníká, štěká, vrčí, vyje a navíc všechny tyto zvuky všemožně kombinuje. Taky prudce háže hlavou směrem ven – vyloženě říká pojď! tam! ne tady! Je to prostě strašně milunké zvířátko. Je taky hrozně chlupatý, takže v těchto slunných dnech už mu začíná být vedro. Ještě že se může vyválet ve sněhu a tak se zchladit. Většinu času tráví venku, před barákem, jako správný hlídací pes. Nikdy neutíká. Na noc chodí spát dovnitř. Když vejde, v obýváku se většinou moc nezdrží, jenom se podívá, všecky pozdraví, počká, jestli nedostane mlsku, a už si to mašíruje po schodech nahoru do ložnice. Posledně se dožadoval vstupu do místnosti, kde teď spím já, protože tam normálně spává on, společně s Milankou. Ale není to pejsek tvrdohlavý a navíc je docela chytrý, takže pochopil, že tentokrát bude spát jinde.
V sobotu brzo ráno tady tu horskou idylu opouštím a vracím se přes megaměsto New York zpátky do poklidného studentského Northamptonu. Snad se tady načerpaná energie projeví na práci. Mm. Bude muset.
No idea what that word means? Well, it means something like “omnipresence” (všudypřítomnost) and it’s the name of an application that can completely change your electronic life (still in development, though). Let’s set up two typical scenarios from your daily internet lives to illustrate what Ubiquity can do.
Scenario 1
You are reading something in the internet, perhaps something in English and you don’t understand some word. What do you do? If you’re really old school, you’ll go to your bookshelf, take your thick dictionary, list for a while, then realize that U comes after T, and then, finally, you find your word, say “ubiquity”. If you are an old-schooler of in five years from now, you’ll open a new tab in your Firewolf 6.0 and search for a good dictionary to find the meaning of this out-of-this-world word. If you are up to date, you’ll press Alt+Space and write “translate všudypřítomnost to english” or “přelož ubiquity do češtiny” or perhaps “vertaal všudypřítomnost in nederlands”. You’ll get your word, press “escape” and go on reading. Not bad huh!?
Scenario 2
You’re in a terrible hurry and all you have is the address of the place you need to go to. Well, (I’m sorry, old schoolers, for skipping the description of your favorite activity) you press Alt+Space and write “map Groningen, Holmsterheerd 65″, and without pressing enter, you have your result (unfortunately, with some places, having a map doesn’t guarantee for you to get to the place desired).
Do you want to know more about Ubiquity? Try google. It still works:).
Heslo “lingvistika” bylo na Wikipedii v dost bídném stavu. Napsal jsem z gruntu nové (až na sekci 5, s kterou se mi nic nechtělo dělat). Takže se jukněte, kdo chcete. Kdyžtak můžete upozornit na chyby, nebo je přímo opravit, od toho je ta encyklopedie otevřená, že ano:).
“Les je tak krásný, les je nejmoudřejší básník! a kdo to nepozná, ten ať klidně… klidně jde si dál la la la la lala la la la, la la lala la la la laaa.” (Tomáš Hanák) Ha. Jo, o víkendu jsem byl v lese. A byl jsem hloupý, že jsem otálel, bál jsem se, že v něm bude břečka, jako tady všude po městě. Ale kdeže, v lese se přece sníh drží dýl a i když roztává, tak taje přímo do země, bahno se dělá jenom v ďolíkách. Jo jo, les je tak krásný…
Vyrazil jsem v sobotu kolem poledne, svítilo sluníčko, já jsem dohovořil s rodiči na skypu, proklepl jsem pár kamarádů, zjistil, že se jim daří dobře, dokonce v některých případech i jejich dětem. Pak už mě nemohlo nic zastavit. Moje první kroky směřovaly do kavárny Haymarket, kteoru už jsem tu zmínil na začátku, to místo jsem si oblíbil, a zatím nebyl víkend, kdy bych tam neposeděl, ať už na dobrém zdravém obědě, nebo jen na kafi a u knihy. Tentokrát jsem to zkombinoval, v horním patře jsem si objednal kafe, s tím jsem pak zašel dolů a objednal si sendvič s lesníma houbama, mm, byla to mňamka. Najeden a napit, zamířil jsem své kroky dál, do mírného kopce, po Elm Street, která se táhne kolem campusu Smith College, prestižní ženské/dívčí univerzity. (Jak to může asi na ženské univerzitě vypadat, můžou tam učit chlapi? A proč by vlastně nějaká výhradně ženská univerzita měla existovat, existují i výhradně mužské? Byla by to pak diskriminace? Chm.) Kráčel jsem dál, skoro až na konec oné jilmové ulice a v hlavě jsem si přehrával plánek cesty, který jsem si předtím vykreslil na google maps. Tady by měl být park, říkal jsem si, a nemýlil jsem se. Park tam byl, i když dost řídký. Cesty zasněžené a prošlápnuté jenom náhodnými pejskaři, jednoho z nich jsem i potkal. Chtěl jsem parkem projít skrz na skrz, ale na jeho druhém konci mě zastavila zástavba, jako by někteří obyvatelé Northamptonu měli obrovskou stromovou zahradu. Klasická situace – veřejného prostoru tu zkrátka není moc (v lese mě posléze měly na jednom úseku cesty z každého druhého stromy strašit výrazné červené letáky, zapovídající odkročení z vyhrazené stezky.) Vrátil jsem se únikovou cestou na silnici a čím dál tím víc jsem se vzdaloval od centra, od míst, kde má ještě člověk šanci potkat chodce. Tak jsem jen kontroloval oči řidičů a sledoval domy kolem sebe. Šel jsem kolem cihlových řadovek, které mi připomněly Holandsko, zjevně “chudinská” čtvrť, ale na mě dýchla velmi příjemným, skromným a civilním dojmem, hezký kontrast ke všem těm stoletým dřevěným polozámkům, které okupují centrum. Ulice mě vyplivla na příjezdovku k monstróznímu nákupnímu centru, monstrcentru, kam oficiálně nedá dojít pěšky, chodníky skutečně zmizely, takže jsem svorně kráčel po levé straně silnice. Byl jsem na úplné periferii. Na konci slepé ulice mě vítal zchátralý bíle zbarvený “Lodge”, přímo sousedící s lesem (úplně mi to připomnělo Twin Peaks, naštěstí to byl “white lodge” a ne “black lodge”:)).
Vkročil jsem do lesa, ten mě objal, polaskal, kráčel jsem po zasněžené, ale prošlápnuté stezce, na které se rýsovala několikrát zaněžená a zas roztátá běžkařská stopa, a z mé sluchové periferie se postupně vytrácel jinak všudypřítomný šum projíždějících aut. Les je upravovaný, zjevně pro rekreační účely, ani ne moc řídký, ani ne moc hustý, z velké části dubový, místy jehličnany, snad nějaké jedle, či borovice, kdo ví. Po procházce jsem si přečetl, že v něm žije přes sto druhů ptáků, lišky, jezevci, a dokonce snad i medvědi, což už ovšem bylo trošku moc informací. Cesta mě přivedla k přehradě, k její přehrazené části, vodní plocha byla ještě zasněžená, ale na některých místech už se voda nesměla drala ven. Na jaře tam bude nádherně. Pod hrází se ve vodě rochnily dvě černé kachny, jak mě zbystřily, tak hned vyrazily pryč. Hm. Snad to značí, že nejsou zas až tak navyklé na lidi? To by bylo jen dobře, pravda, ještě jsem za tu půhodinku nikoho nepotkal. Sedl jsem si na velký, jakoby hraniční kámen a nechal se na chvíli ovívat větrem proudícím od přehrady, sluníčko mi zahřívalo záda a já jsem si užíval to ticho. Asi padesát metrů ode mě, na stezce lemující les, prošel člověk, zjevně taky na procházce. Pak už jsem nikoho potkat neměl. Po chvíli, když mě začal studit zadek a vzpomněl jsem si na Voráča, jak nám říká – neseď na tom studeném zábradlí, dostaneš vlka! – zvedl jsem se a kráčel dál. Obešel jsem přehradu z druhé strany než jsem přišel, v místech, kde podle popisků měly být mokřady. Všechno bylo ale ještě zasněžené a na mokřady upozorňovaly jen sem tam se ze sněhu vynořující lávky. Asi po hodině a půl lesního zanoření jsem se znova ocitl na silnici bez chodníku. Šel jsem po ní asi kilometr, než se objevila odbočka do ulice s domy. Byl jsem zpátky ve městě. Nečekal jsem, že cesta domů potrvá ještě tak dlouho. Čas v lese utíkal rychleji.
Výlet jsem zakončil v monstrmarketu, kde jsem naplnil ruční košík a nechal jsem si za něj odepsat z účtu třicet dolarů. Normálně nakupuju v malé sámošce, kterou mám po cestě na autobus, tam už se znám s paní, a i když je tam všecko dražší, třicet dolarů se mi tam utratit ještě nepodařilo. Večer jsem pak šel do divadla, na Vagina Monologues (výborná feministická zábava, umocněná reakcemi ze značné části lesbického publika (podle Wikipedie žije v Northamptonu nejvíce lesbiček na počet obyvatel ze všech měst ve Americe, to pro mě není zrovna nejlepší zpráva, jen co je pravda)), a nakonec na bowling, kde jsem exceloval. Ale o tom snad zas příště.
It’s Friday evening, I just left the DuBois library, where my study carrel is located (on the 22nd floor), I’m walking to catch the bus at 6pm, giving the last thought to going to the performance of Tomáš Kubínek, which starts at 7pm in the UMass Fine Arts Center, but finally, the 30 dollar ticket just really seems too much.
W. E. Du Bois Library at the UMass campus
So I end up heading towards the bus stop and accidentally run into two linguistics PhD students, Jesse Harris and Shai Cohen. On the bus, we agree on going for dinner together, in Northampton. Everything is quite full but finally we find a good place, half bar, half restaurant, with a decent offer of meals. They have quite a choice of beer, so I spend some time choosing which one I’ll have. The bartender, half girl half boy (we really don’t know what (s)he was) tries to give me advise. Well, I choose and after that I’m asked for an ID. Ha! I don’t have my passport on me. I’m 27 and I look older, so what do they want!? I’m told that sometimes they just ask everyone. This takes care for a conversation topic for a while, maybe I could buy another one, says Jesse, and you could have this one, well, there could be problems if the police comes, says Shai, so we don’t do anything and I feel like a teenager once again. The place is getting increasingly crowded, a group of young people is coming, a beautiful girl with dreads among them. We’re just about to leave, though. Anyway, this beautiful girl gives me a few looks and smiles, nice, I’m thinking, and eventually, I figure out that she was interested in the table where we sat, not in me. Our places are being taken by these people as we’re leaving the place. In the street, we say bye, have a nice weekend, and all that.
Going home, I really feel like having a beer, so I take a “shortcut” and go along a liquor store, I needn’t show my passport there, for some reason. I stroll around the store and try to choose one of the numerous kinds of beer and suddenly, I feel this bitter taste on my tongue, and it is the taste of beer as I know it from home, it is the taste of Pilsner Urquell. I give my rationality another minute or two, but for my senses, it’s becoming clearer every second. Coming home with a six-pack of Pilsner, I’m fearing that the traditional recipe is modified for the need of an American drinker. I open the bottle and… aaahhh, my fears vanish into thin air when the liquid touches the back of my tongue. So you really can buy a genuine Pilsner in the States. Luckily. It is soooooo good!
Pilsner Urquell
