Colorado March 19, 2009

V pátek 13. března ráno jsem naplnil baťůžek počítačem, spodním prádlem a ponožkama a vyrazil jsem na northamptonské autobusové nádraží. Právě začínala univerzitní jarní přestávka a tak jsem tam postával se spoustou dalších studentů. Do autobusu jsme se všichni nevešli, protože už přijel skoro plný. Zůstali jen ti, kteří jeli do New Yorku, mezi nimi i já. Ta cesta byla nakonec celkem prokletá – skončila tím, že mi uletělo letadlo. Řidič se po cestě doknoce jednou ptal na cestu, nervy mi pak vytekly v nekonečných newyorských zácpách, kde jsem si mimochodem užil netradiční sightseeing – projížděli jsme Bronxem a chvílemi se zdálo, že jsme v Africe. Na letiště jsem dorazil asi dvacet minut před odletem a do letadla už jsem se samozřejmě nedostal – koupil jsem si tedy novou letenku na tentýž čas příští den. Jeden ztracený den v Coloradu mi nakonec dal jeden příjemný den v New Yorku – s bratránkem Robertem a jeho přítelkyní Erin. Je dobré mít rodinu všude po světě. Příští víkend je uvidím zas.

Na letišti v Denveru mě vyzvedl strýc, zamířili jsme směrem Vail (resp. Edwards) a za necelé tři hodinky už jsem baštil tetin pravý český guláš (den na to mě pak čekalo vepřo knedlo zelo).

Na svahu

Že je Vail rájem pro lyžaře jsem si ověřil hned v neděli. První den lyžování mi ovšem dal dost zabrat – zdejší svahy jsou položené zhruba ve třech až třech a půl tisících metrech. Neměl jsem ani tak problémy s dechem jako s bolestí stehen – podruhé jsem si musel vzpomenout na moudra našeho tělocvikáře, tentokrát prof. Viktorýna, který nás poučil, že pálení stehen značí nedostatek kyslíku a přebytek kyseliny mléčné (to už si možná vymýšlím). Poslední sjezdy už byly fakt náročné a byla to obrovská úleva, když se vidina skleničky margarity v hospodě pod svahem proměnila ve skutečnost. Další lyžování už bylo o poznání snazší a tím pádem jsem si ho i víc užil. Lyžuje se tu fakt nádherně, sjezdovek je tu celá škála a sníh se drží velmi kvalitní i přes teplé počasí. Lahoda, kterou nelze nedoporučit.

Už před odjezdem z Northamptonu se začala hlásit viróza. Vypadá to, že moje tělo si zvyklo být zdravé v dobách pracovních, kdežto v dobách dovolených si dovolenou bere i moje imunita (viróza mě provázela skoro celou dobu prázdnin v době Vánoc). V pondělí jsem ovšem se sestřenkou Milankou navštívil zdejší “steam room” a ještě týž večer jsem milé viróze mával na rozloučenou. No, samozřejmě nemůžu vědět jistě, že těch 5 minut v horké páře mi pomohlo, určitě přispěly i ty dávky vitamínů, co jsem do sebe cpal, ale rozhodně stojí za to vyzkoušet to v nepříznivých dobách zas.

Během mých prázdnin v Coloradu jsem se konečně seznámil i s Lucasem, šestiletým bernským salašnickým pejskem, krásným huňatým a medvídkovým stvořením.

Lucas a já

Lucas má strašně širokou škálu vyjadřovacích prostředků – když chce jít ven, začne mluvit – kníká, štěká, vrčí, vyje a navíc všechny tyto zvuky všemožně kombinuje. Taky prudce háže hlavou směrem ven – vyloženě říká pojď! tam! ne tady! Je to prostě strašně milunké zvířátko. Je taky hrozně chlupatý, takže v těchto slunných dnech už mu začíná být vedro. Ještě že se může vyválet ve sněhu a tak se zchladit. Většinu času tráví venku, před barákem, jako správný hlídací pes. Nikdy neutíká. Na noc chodí spát dovnitř. Když vejde, v obýváku se většinou moc nezdrží, jenom se podívá, všecky pozdraví, počká, jestli nedostane mlsku, a už si to mašíruje po schodech nahoru do ložnice. Posledně se dožadoval vstupu do místnosti, kde teď spím já, protože tam normálně spává on, společně s Milankou. Ale není to pejsek tvrdohlavý a navíc je docela chytrý, takže pochopil, že tentokrát bude spát jinde.

V sobotu brzo ráno tady tu horskou idylu opouštím a vracím se přes megaměsto New York zpátky do poklidného studentského Northamptonu. Snad se tady načerpaná energie projeví na práci. Mm. Bude muset.

Advertisement